Kde se berou poruchy pohybu
Poruchy pohybu mohou mít původ nejen ve strukturální patologii, ale už ve změnách nebo selhání podmínek pro realizaci pohybu.
Z klické praxe vyplývá, že porucha funkce bývá často příčinou bolestí a jestliže trvá déle, způsobuje prokazatelné morfologické změny. Na druhé straně každá morfologická porucha vyvolá cetrální odpověď a vzniká soubor funkčních změn, které můžeme identifikovat a terapeuticky ovlivnit. Porucha funkce vystupuje jako příčina i jako důsledek poruch pohybového aparátu.
Důsledky poruch pohybu
To, jak bude působit svalová aktivita (při působení zevních sil) na páteř, závisí také značně na kvalitě stabilizační funkce a na stupni její fixace tzn. na možnostech jejího přebudování. Důsledkem nedostatečnosti v této centrálně podmíněné funkci je, že jedinec při pohybu využívá nerovnoměrně distribuované a nadměrné svalové síly a také větší počet svalů než je z mechanického pohledu třeba.
Dalším důsledkem je jednostranná stereotypní aktivita při svalové stabilizaci, bez možností její změny. Tyto funkce jsou závislé na řadě faktorů z nichž nejdůležitější jsou dva:
1. Vlastnosti centrálních složek hybného systému - tzn. jakým způsobem je pohyb řízen centrálním nervovým systémem.
Vytvářet správné a programované pohyby, přebudovávat fixované stereotypy a provádět pohyb za různých posturálních situací je závislé na kvalitě centrálních nervových struktur. Plastičnost korových funkcí (tzn. jak jsme schopni měnit zajeté pohybové stereotypy) umožňuje tvorbu a fixaci stále nových posturálních variant, aniž by ovšem dříve vytvořené varianty vymizely. To do určité míry umožňuje ovlivnit vývoj deformity a podmiňuje její kompenzaci.
Obecně se kvalita centrálních řídících složek vymezená její plastičností klinicky projevuje:
schopností relaxace resp. možností relaxovat sval následně po jeho aktivaci, pohybovou diferenciací, tj. schopností provádět izolované pohyby resp. aktivovat sval bez irradiace do ostatních svalů, úrovní somatognozie a stereognozie (kvalita rozlišovací schopnosti polohy, pohybu a podnětů pomocí kožní a proprioceptivní aference). Dané funkce úzce souvisí s představou o svém těle. Konkrétní obraz vlastního těla je značně rozdílný. Nedokonalost tohoto obrazu vypovídá o nedostatečných kompenzačních možnostech při patologickém stavu.
2. Způsob, jak byly a jsou hybné stereotypy vypracovány, posilovány a korigovány.
Při vypracovávání hybných stereotypů je nesmírně důležité, aby se podařilo vypracovat skutečně ekonomický stereotyp. Teoretickým předpokladem je, aby pohyb, který se naučíme, byl vypracován ekonomicky. Znamená to, aby se jej účastnily pouze svaly, které jej mechanicky realizují nebo umožňují. To vede k optimálnímu zatížení kloubních a vazivových struktur. Příkladem nám může být stereotyp dýchání. Za fyziologického dýchání dochází k rozšiřování dolní části hrudníku a sternální kost se pohybuje v předozadním směru. Dýchání se za tohoto předpokladu účastní bránice a mezižeberní svaly. V praxi však toto spatřujeme velmi často odlišně. Většinou převládá stereotyp, kdy se zapojují svaly auxiliární (prsní svaly, skaleny, trapézové svaly), které aktivují další svaly, jež musí tyto pomocné svaly stabilizovat (např.suboccipitální svaly). Do dýchání se tak zapojují svaly, které s dechovým pohybem nemají žádnou mechanickou souvislost. Obdobně chybně vypracovaný bývá vzor zajišťující stabilizaci páteře.
Mgr. Lenka Hellebrandová
Jedním z typických příkladů špatného pohybového stereotypu je dýchání. Při nesprávném provedení jsou místo bránice a mezižeberních svalů zapojovány tzv. svaly pomocné - hlavně prsní, svaly krku a horní část trapézu. To vede k aktivaci dalších svalových skupin, které musí tyto nevhodně aktivované svaly stabilizovat. V praxi to vypadá tak, že s každým nádechem zvedáme hrudník, tomu pomáhají krční a trapézové svaly, zároveň se nevhodně zapojují svaly bederní páteře, které prohýbají páteř při nádechu dovnitř a břicho se jen pasivně zatahuje.